Divadlo Líšeň v době covidové
Doba covidová, která se snad již chýlí ke konci, udělala Divadlu Líšeň pořádnou čáru přes rozpočet, míněno obrazně i doslova. Loňské divadelní jaro se zrovna slibně rozjíždělo – chystali jsme se na mezinárodní festival do Švýcarska i na největší tuzemský festival loutkového divadla Skupovu Plzeň, a vůbec na celý nabitý program naplánovaný prakticky až do konce roku. Ze dne na den bylo vše jinak.
Během léta, kdy se akce pro veřejnost opět otevíraly, jste nás mohli potkat v Líšni na naší Lesní scéně na konci ulici Obecké, či přímo u nás doma – na Dvorkové scéně. A samozřejmě v rámci Festivalu Líšeň sobě. Avšak na podzim se situace zásadně zhoršila a veškerý „živý“ kulturní život se zastavil. Divadlu, které plánuje dlouhodobě dopředu, takovýto režim samozřejmě nesvědčí.
Ovšem současně nám nečekaný zvrat přinesl i mnoho přínosného. Náhlá zastavení dávají nahlédnout pod povrch věcí, umožňují ujasnit si směřování, oddělení podstatného od nepotřebného, nabízejí objevení nových postupů.
Nám se uvolnil prostor pro práci, kterou jsme dlouhodobě odsouvali a možná bychom se k některým věcem už nikdy nedostali. Já nastartovala šicí stroj a kromě roušek ze starých prostěradel, které jsem pro sousedy rozvěšovala před naším domem na plotě, jsem přešila desetimetrové opony vyřazené před několika desetiletími z Mahenovy činohry, neboť podstatná část našeho divadelního vybavení sestává z recyklovaných vysloužilců bohatších divadel. Můj muž Luděk Vémola, technický ředitel divadla, si vzal do parády technické vybavení. Vylepšili jsme web divadla. Pustili jsme se do třídění archivu.
Na jaře roku 2020 jsem také byla oslovena několika časopisy k psanému rozhovoru. Nejobsáhlejší sondou do minulosti i současnosti divadla je článek do časopisu Centra experimentálního divadla CEDID (od str. 33).
Ovšem ani hraní představení nás úplně neminulo. Jenom jsme si museli zvyknout na zcela novou situaci – místo pro publikum v sále jsme hráli pro objektiv kamer přenášející živý záznam do monitorů diváků. Kromě streamu z Káznice na Cejlu (která je také naším oblíbeným hracím prostorem), jsme v Praze zahajovali představeními Sávitrí a Spoutaný trávou festival Prague Fringe Reimagined, který je významnou mezinárodní přehlídkou. Jeho on-line verze představila na podzim vybrané české inscenace světovému publiku. Program festivalu sdílely spřátelené Fringe festivaly, kterých je po světě 250, představení živě přenášela také Česká centra. Díky tomu festival viděli diváci z padesáti zemí světa, včetně Austrálie, Velké Británie, USA, Indie, Izraele, Filipín, Finska, Švédska, Brazílie a dalších. Představení Divadla Líšeň byla streamována na facebookové stránky Českého centra v Kyjevě, Vídni, Varšavě a na české ambasádě v Novém Dillí. Obě inscenace jsou také v roce 2021 součástí programu Echoes of Prague Fringe Reimagined a bude možné si je pustit v rámci nabídky streamovací služby Dramox.
Jako nezávislý soubor bez stálých zaměstnanců máme to štěstí v neštěstí, že nás rušení akcí zasáhlo méně, než velká kamenná divadla s mnohačetným ansámblem. Díky programům na podporu umělců a OSVČ z města i ministerstva mohli stálí členové Divadla Líšeň pokračovat v práci. Ono ani ze dne na den provoz divadla zastavit nejde. Největší objem činnosti se neodehrává tam, kde je to vidět – tedy na jevišti, ale v zákulisí – v kanceláři, dílně a zkušebně. A tak nám pandemická uzávěra přinesla nebývale soustředěné zkoušení nové inscenace Zpověď bachaře. Inscenace vznikala na sklonku minulého roku v Líšni ve zkušebně na Ondráčkově ulici (U Hélů, jak se kdysi říkávalo) a pak v Klubu Leitnerova. Ze „šuplíku“ bude nová hra Zpověď bachaře slavnostně vytažena 10. června. Na podzim očekávejte i líšeňskou premiéru, kterou bychom rádi uvedli v Dělňáku. Tímto představením také zahajujeme širší projekt s názvem Provokující divadlo, který bude obsahovat uvádění našich her s lidskoprávní tematikou doprovázených řadou besed s pamětníky, žurnalisty a politology. Zpověď bachaře je inspirována osudy lidí z časů nejhorší totality, kterou naše země zažila – z období justičních inscenovaných procesů zákulisně řízených sovětskými poradci a vrcholící v 50. letech. Domníváme se, že naše společnost se s touto dobou dostatečně nevyrovnala, stále se potýkáme s vlivem agresivních nedemokratických režimů na českou politiku. Téma hry pro nás také rezonuje se současnou „karanténní“ debatou, v níž zaznívají hlasy srovnávající covidová omezení (která jsou bez ohledu na veškerý chaos provázející jejich organizaci zavedena kvůli ochraně toho nejcennějšího, co máme – lidského života) s nesvobodou a totalitou. Je dobré si připomenout, jak skutečná nesvoboda vypadá a s jak brutálními nástroji umí zacházet.
Koncem května se veřejné produkce začínají postupně konat a my začínáme hrát. Od prvního června otevíráme výstavu loutek a masek z našich představení v prostorách líšeňské radnice. A samozřejmě plánujeme i další veřejné akce po Líšni i Brně. Sledujte náš web a facebook, těšíme se, že se brzy ve zdraví a v plné síle setkáme.
Na našem facebooku si můžete prohlédnout fotoprezentaci z covidového roku 2020.
A na závěr přijměte pozvání k poslechu mé písňové tvorby mapující můj vnitřní život posledního čtvrtstoletí, na který jsem si během dlouhých zimních měsíců konečně našla tu chvíli a díky Luďkovi nahrála. Můžete si mně pustit na Bandzone, přeji příjemný poslech.
Pavla Dombrovská
scénáristka, režisérka, herečka a muzikantka Divadla Líšeň
